Martin Hekrdla
14. 8. 2014 Literárky
Nejozvučnější vnitropolitickou událostí letošních prázdnin se nepochybně stalo dění kolem novely zákona o státní službě – a kdyby nebylo Gazy a Doněcku, nemluvilo by se o teď ničem jiném.
Snaha „odpolitizovat státní správu” novelou zákona o státní službě vyústila totiž hned ve tři typy vzrušujících jevů:
1. Především v dohodu mezi vládní koalicí, TOP 09 a ODS, že dojde k takové zho měně původní předlohy zákona, aby pravicová opozice skrze obstrukce, jimiž vyhrožovala, neoddálila jeúčinnost od 1. ledna 2015, což by ohrozilo čerpání evropských peněz (a některé legislativní záměry vlády v daňové oblasti); EU si totiž žádá takový služební zákon, který zabezpečí odbornost byrokracie a její stabilitu před politickým „fičákem” po každých sněmovních volbách. A naše pravice žádný takový zákon nechce. Vydupala si tedy alespoň jeho významné oslabení, protože se domnívá, že stát má být cosi jako Calverova indiánská vesnice ze Sedmi statečných: tedy cyklickou kořistí mocné bandy, která po každých úspěšných volbách dorazí koňmo do Strakovy akademie, vybere si náměstkovské posty na ministerstvech a zajistí svým věrným nejrůznější „výpalné”.
2. Dohoda vládní koalice-opozice na sebe navázala další jev, ostrý konflikt uvnitř ČSSD, lépe řečeno: v jejích vládních špičkách. Řečeno nejlépe: mezi premiérem a předsedou strany Bohuslavem Sobotkou na jedné straně a lidskoprávním ministrem bez portfeje, šéfem Legislativní rady vlády a exmístopředsedou Sobotkovy strany Jiřím Dienstbierem. Zvláště s ohledem na legislativní vypuštění „superúřadu” generálního ředitele dohlížejícího, řekl bych, na odbornou způsobilost byrokratů a přenesení jeho oslabených dohližitelských kompetencí na ministerstvo vnitra (a také financí), hovořil prostořeký Dienstbier o normě vyprázdněné, o paskvilu, jejž bylo dosaženo vydíráním a jenž depolitizaci státní správy de facto vzdává. Pikantní je, že „protihradní” Dienstbier, spojenec Sobotkův proti haškovským „pučistům”, zde tvrdí muziku s Milošem Zemanem; prezident – tak to vyjádřil naposledy jeho mluvčí Jiří Ovčáček – „se bude novou verzí služebního zákona podrobně zabývat, a to zejména z hlediska, zda nedává příliš velký prostor politickým nominantům na úkor lidí s odbornými schopnostmi”. Bohuslavu Sobotkovi zůstalo vzývání „zdravého rozumu” a dehonestace Jiřího Dienstbiera, že si to bere hodně osobně, „ale politiku prostě nelze brát osobně”.
3. Došlo konečně i k pozoruhodné diskusi mezi „hlídacími psy levice”. Jejím modelový příklad se odehrál v Deníku Referendum. Ivan Štampach tam vyjádřil údiv, že ČSSD a další levostředové koaliční subjekty zákon nadšeně hájí, což je „v zásadním rozporu se smyslem levicové programové vize”. Štampach soudí, že původní koaliční návrh „oslabuje vliv politiků a posiluje se vliv úředníků. Strana (ČSSD) se veze na vlně populistického odporu k politikům. Od své větší partnerské strany v koalici převzala představu, že rozhodovat nemají politici, nýbrž odborníci. Možná by dnes už dokonce podepsali, že stát má být řízen jako firma.” Štampach uzavírá, že podstatou levicového programu je „samospráva pracovníků” a ČSSD by se měla přejmenovat na ČSSB („Českou stranu sociálně byrokratickou”). Filip Outrata mu ovšem tamtéž oponuje, že byrokracie a demokracie nejsou v protikladu, „nebo přinejmenším nemusejí být”. A hned dodává: „Skupinový zájem, na němž je založena demokratická politika, a zájem obecný, jemuž by měla sloužit nezávislá a na odbornosti založená státní správa, se doplňují.”
Nejzajímavější je, že vlastně všichni mají pravdu. Stát je kořistí jednotlivých elit (a jejich – zcela osobní – klientely), ale zároveň musí být spravován „v obecném zájmu”, prostřednictvím naprosto neosobního – lidsky odcizeného – mechanismu politiky. Zákon o státní službě byl vyprázdněn proto, že mocné parciální zájmy kmotrovských sítí ještě nepochopily, co je v JEJICH obecném zájmu (vždy trochu odlišném od zájmů jednotlivých mocensko-ekonomických klik, ale zároveň zájmu klíčovém, protože sebezáchovném pro všechny tyto kliky dohromady). Odbornická ideologie a technokratická dogmata jsou jejich účinnější záštitou, nežli tradice, odpovědnost prosperita (TOP) anebo Thatcherová (a podobné hlouposti). A pracující lidé – drtivá většina občanů a potenciální levicový elektorát, natož guru „slušné” a „moderní” levice Jiří Dienstbier – zase ještě nepochopili (a Dientsbier patrně nepochopí nikdy), že v JEJICH obecném zájmu není politická reprezentace, která zajišťuje – snaží se zajišťovat – obecný zájem malé menšiny české společnosti, zájem vládnoucí ekonomické elity jako celku. To je to, co po nás Evropa chce: abychom nezvyšovali systémová rizika.
Úkol nesplněn. A kdybychom nebyli Češi, měli bychom možná právě proto – na rozdíl od „vyspělých demokracií” – trochu větší šanci, jak „levicové programové vize”, „samosprávu pracovníků” a NÁŠ obecný zájem prosadit do života. Kdo se toho chopí?
