29. 8. 2014 7:45 zdroj
Vojenský analytik Martin Koller pro ParlamentníListy.cz komentuje vyostřující se krizi na Ukrajině, kde po doručení údajných posil z Ruska proruští separatisté přešli do ofenzivy. Koller považuje za ostudné, že ukrajinská armáda s prostředky, které má k dispozici, není schopna vybojovat vítězství. A obává se vypuknutí celoevropského konfliktu.
Proruští separatisté během několika dní převzali útočnou iniciativu, dobyli pobřežní město Novoazovsk a chystají se na metropoli jižního Donbasu Mariupol. Současně se množí indicie, že povstání na východě Ukrajiny je tím či oním způsobem přímo saturováno z Ruska. Jak hodnotíte poslední vývoj, co nejspíš uvidíme z vojenského hlediska v nejbližších dnech a které ze zmíněných indicií o ruské angažovanosti berete vážně a které ne? Jaká je tedy pravda o ruské pomoci vzbouřencům?
Jedná se o výraznou změnu. Separatisté dosud pouze bránili některé oblasti na východní Ukrajině před ukrajinskou armádou a různými takzvanými dobrovolnickými prapory nacionalistů. Aktuálně přešli do útoku a boj se dává do pohybu. Přitom ukrajinská armáda hlásí velkou ofenzivu a místní úspěchy. Na jedné straně tedy ukrajinská vláda dobývá prostor a na druhé jej ztrácí. Vzhledem k počtům vojáků či bojovníků na obou stranách a počtech nasaditelné výzbroje je to doslova ostudné. Svědčí to o chuti Ukrajinců bojovat proti Ukrajincům. Připočteme-li k tomu zničená města a vesnice, rostoucí počet uprchlíků, o něž se stará hlavně Rusko (které posílá humanitární pomoc na rozdíl od OSN, ukrajinské vlády, EU a dalších), můžeme mluvit o debaklu nacionalistické politiky. Ostatně jakýpak nacionalismus. Všichni na Ukrajině mají ukrajinské občanství.
Šedesát procent Ukrajinců mluví rusky. Julija Tymošenková, modla evropských demokratů, neuměla ukrajinsky, když dorazila do Kyjeva dělat politiku a šmelit s ruskými plynařskými společnostmi. Ještě nedávno před zahájením pomajdanovské nacionalistické kampaně proti obyvatelům východních regionů, z nichž kolem 60 % a více tvoří takzvaní Ukrajinci (!), nikoli takzvaní Rusové, všichni s ukrajinským občanstvím, byly hranice mezi Ruskem a Ukrajinou prakticky otevřené. Vojáci a pohraničníci z obou stran jezdili do zahraničí volně v uniformách za zábavou a na nákupy. Zemědělci si půjčovali stroje a prodávali produkty. Jak lze rozeznat Ukrajince a Rusa, jestliže je postavíme vedle sebe? Kde je ta slavná americká ideologie multikulturalismu a multietnicity, kterou nás ideologové z Washingtonu a Bruselu krmí desítky let? A najednou tu máme na ukrajinské straně zuřivý a nenávistný nacionalismus prosazovaný údajně demokratickou vládou státu s podporou politiků NATO a EU.
To vše podle českých médií a odborníků v boji za svobodu a demokracii. Někteří Ukrajinci se tváří, jakoby se až letos stali Ukrajinci. Otázkou je, co nebo kdo tedy byli ještě před rokem, jestliže Ukrajina existuje samostatně od roku 1991 a předtím měla v rámci SSSR několik desítek let značnou autonomii ve stejných hranicích jako dnes a samostatné zastoupení v OSN? Předtím existovala pouze jako rozdrobená kolonie Polska, Rakouska a Rumunska. Ve třicátých letech minulého století prohlásil polský ministr vnitra, že Ukrajina a Ukrajinci jsou výmysl komunistické propagandy.
Rychlá a zásadní změna v myšlení části Ukrajinců nemohla vzniknout téměř přes noc sama o sobě bez vnější podpory. Kdo má zájem na rozeštvávání dvou slovanských národů a s jakým cílem? Od počátku jsem tvrdil, že se jedná o naprosto zpackanou operaci NATO a EU. Vše mohli získat v klidu, kdyby se nechovali jako nemyslící diletanti. Bohužel po mých zkušenostech s americkou CPA v Iráku mne to moc neudivuje. Arogantní nadutost (včetně špionáže proti spojencům a urážlivých gest), ideologická zabedněnost, politická nepružnost, byrokratická omezenost a primitivní agresivita některých amerických politiků a vysokých úředníků tamní státní správy mi připomíná Sovětský svaz doby soudruha Brežněva.
Demokratická svoboda myšlení a projevu a odborné přístupy k problémům se stále více stávají pouze teorií v boji s ubohým podlézáním, mediálně prosazovaným jednotným myšlením. Nemohu se zbavit neradostné obavy, že americká zahraniční politika sice před čtvrtstoletím zvítězila dočasně nad Sovětským svazem ve studené válce, ale na oplátku převzala tamní totalitářské myšlení a jednání se všemi chybami. Navíc přehlédla fakt, že jí v době nekončícího pokračování studené války proti již neexistujícímu Sovětskému svazu vyrostli tři smrtelně nebezpeční protivníci. Je to především islamismus, který vybujel na americké ideologii multikulturalismu a podpoře islamistického terorismu v Afghánistánu a Kosovu. Dále je to obecně se šířící nechuť obyvatel mnoha zemí k americkým ideologiím neoliberalismu, takzvaného tržního hospodářství a multikulturalismu, které vedly za posledních několik desetiletí k chudnutí většiny obyvatel Evropy, postupné likvidaci střední třídy a ohrožení islamismem.
Ekonomicky je to Čína, která bez boje zabrala půl Afriky s jejími surovinovými zdroji a drží likvidační balík amerických dluhů na základě americké ideologie tržního hospodářství. Ekonomický růst se odráží i ve vojenské síle. Podle názoru odborníků by se Čína měla vojensky vyrovnat USA tak za deset let. Naopak Rusko se za čtvrtstoletí oproti SSSR výrazně demokratizovalo. Jen to západní politici a média nechtějí vidět a slyšet a ze všech sil dále s dětinskou umíněností bojují proti neexistujícímu Sovětskému svazu. Výsledky vývoje v Iráku jsou po více než deseti letech budování takzvané demokracie s podporou především států NATO doslova bombastické. Stejně jako v Afghánistánu se jedná o naprostý politický debakl. V době, kdy jsem byl ještě zván do ČT, jsem to tam vše opakoval několikrát pro miliony diváků. A stále opakuji, že na Ukrajině působí řada tajných služeb z celého světa, včetně ruských. Jsou tam američtí vojáci na straně vlády a evidentně různí žoldnéři. Na straně separatistů bojují rovněž zahraniční sympatizanti nebo žoldnéři. Z ruské strany jsem opakovaně nevyloučil možnost působení žoldnéřů, včetně záložáků. Z hlediska možnosti oficiálního nasazení ruských vojáků v činné službě na ukrajinském území jsem stále poměrně skeptický. Ale vývoj situace je takový, že nelze vyloučit změny. Mezinárodní vztahy a občanská válka se v průběhu tohoto roku změnily natolik, že v posledním měsíci již nelze vyloučit dodávky logistického materiálu a munice a možná i zbraní, včetně lokálních zásahů ruské armády proti zfašizovaným takzvaným dobrovolnickým (a žoldnéřským) nacionalistickým ukrajinským útvarům terorizujícím civilní obyvatelstvo.
Ze strany EU a USA znějí varovná slova, nicméně… Lze souhlasit se slovy analytičky Terezy Spencerové, která tvrdí, že ležérnost, se kterou Rusko nijak nevysvětluje podezření o účasti svých vojáků v konfliktu, znamená, že se cítí silné v kramflecích a ví, že Západ stejně nic neudělá? Je svoláno jednání Rady bezpečnosti OSN, chystá se summit NATO. Čeho se Rusko má obávat, kromě silných řečí? Lze mluvit o prohloubení sankcí? Jak se díváte na konstatování, které se objevuje – že USA mají takové problémy v Iráku a Sýrii, že řešení Ukrajiny přenechají Angele Merkelové, která zdaleka necítí potřebu být vůči Putinovi radikální? Jak vlastně hodnotit summit v Minsku?
Zideologizovaná západní propaganda a nerozvážní politici dostali Rusko do situace, kdy už nemá moc co ztratit. Proto už nelze vyloučit ani lokální vojenské zásahy. Ekonomicky se obrací do Asie a Latinské Ameriky se všemi dopady na evropskou ekonomiku a bezpečnost. Ať ruští představitelé říkají, vysvětlují a navrhují cokoli, odpovědí je buď mlčení, většinou nepodložené obviňování nebo výhrůžky. Pro sankce ze strany EU neexistoval reálný právní důvod. Je v podstatě jedno, co ruská reprezentace říká nebo dělá, protože reakce ze strany NATO a EU bude stejná a pro evropská média a jejich „nezávislé odborníky“ to bude vždy špatně.
Co je možné prezentovat náležitým způsobem, se objeví na obrazovkách, co nikoli, to se zamlčí. A to jsme k nedávnému výročí 21. srpna 1968 poslouchali plno řečí o demokracii a svobodě informací, bez níž demokracie nemůže existovat. Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde. I kdyby provedla ruská armáda invazi na Ukrajinu, neriskuje o mnoho víc, než když bude stát na hranici a koukat na pobíjení civilistů. Evropa v podstatě nemůže dělat nic jiného, než dále zesílit sankce, které dopadnou více na ni než na Rusko, nebo zahájit válku. A nelze zcela vyloučit, že tu se NATO stejně snaží vyvolat, dokud je vojensky ve výhodě. To vše samozřejmě bez ohledu na názor občanů Evropy, kteří ponesou následky. Výsledkem by také mohla být legální demontáž EU na základě volebních preferencí znechucených voličů, kterým se stále doporučuje utahování opasků a snášení bolestí.
USA s radostí přenechají Evropě vybojování a zaplacení svojí války s Ruskem na Ukrajině. Ony se tam totiž vrbí dva další problémy, kterým se američtí reprezentanti s chutí vyhnou. Jedním je rostoucí nacionalizace ukrajinské společnosti s reálnou možností uchopení moci zfašizovanými živly různých Jarošů a podobných neobanderovských existencí s následným vyháněním nejen Rusů, ale také tamních Židů, Čechů a dalších rasově méněcenných neukrajinců. Někteří Izraelci už raději emigrovali a Češi se snažili o totéž. Druhým problémem je otázka válečných zločinů. Jak jsem již předpověděl, po vyčichlém povyku kolem sestřeleného letadla začíná další mediální kampaň kolem mrtvých. Ta bude zcela jistě v kosovském stylu. Podle evropských a amerických médií budou všichni civilními oběťmi proruských separatistů. Bude úplně jedno, zda se jedná o padlé v boji, zemřelé na základě zhoršených životních podmínek, pobité děly a letadly ukrajinské armády či povražděné profesionálními zločinci, ukrajinskými dobrovolnicko-žoldnéřskými bojovníky za svobodu a demokracii nebo separatisty. Za vše bude moci Putin. Přitom některé ostudné zločiny v Kosovu teprve vylézají na světlo. Je jen otázka, zda bude paní Merkelová hájit evropské nebo americké zájmy.
Pravdou je, že debakl v Iráku, Afghánistánu, Sýrii, posilování Íránu, nepřehlédnutelný nástup islamismu, rostoucí role Číny, všeobecně klesající obliba USA v celém světě a domácí ekonomické problémy se sociálními dopady už nemůže dlouhodobě přehlížet ani americká politická reprezentace. Otázkou je, zda se jim podaří umístit vojenské základny s pomocí nacionalistů na Ukrajině, stejně jako kdysi s pomocí islamistů a teroristů v Kosovu. Evropa za to platí dodnes. Výsledky summitu v Minsku bych zatím nehodnotil. Kolem Ukrajiny již bylo plno řečí, proklamací a dohod, přičemž plnění v nejlepším případě vázlo. Je to už řada měsíců, co jsem válku na Ukrajině označil v televizi jako závody ve lhaní. Ukrajinské vedení si však evidentně začíná uvědomovat svoji ekonomickou závislost na Rusku, počínaje tamní továrnou na cukrovinky ve vlastnictví prezidenta Porošenka – a zima se blíží.
Dlouhotrvající válka, abcházský scénář, mírové rozhovory a federalizace Ukrajiny, porážka separatistů na hlavu. Jak pravděpodobný je v tuto chvíli ten či onen scénář?
To lze jen těžko odhadnout. Pokud zesílí ruská podpora, může se válka opravdu protáhnout. Porážka separatistů je logická, ale boj trvá dlouho. Nelze rovněž vyloučit možnost partyzánské války ani dalšího růstu nespokojenosti a především chudoby na celé Ukrajině. Na straně separatistů evidentně bojuje i nemalé množství Ukrajinců, kteří brání svoje domovy před ničením a terorem nacionalistů. NATO bude ze všech sil bránit federalizaci Ukrajiny, protože chce postavit svoje základny co nejblíže ruské hranici. To vytváří taktické i strategické výhody z hlediska nejen útoku, ale i průběžného vyvolávání napětí. Výsledkem může být selhání nervů a válka v době, kdy je Rusko výrazně slabší.
Mrtví Evropané budou poté označeni jako daň demokracie. Ostatně totéž posloucháme z hlediska dopadu sankcí od těch, na jejichž životní úroveň sankce nedopadnou. A stejné řeči bylo slyšet před lety poté, co vyšlo najevo, že kriminalita od roku 1990 stoupla trojnásobně. Chudák demokracie, prý údajně vláda lidu. Abcházský scénář je poměrně zvláštní slovní spojení. V případě Jižní Osetie a Abcházie bylo jednoznačně přehlíženo právo národů na sebeurčení, které je jedním ze základních postulátů OSN. Navíc tam byl nepřehlédnutelný národnostní útlak ze strany vlády gruzínského prezidenta Saakašviliho, který v současnosti působí jako poradce ukrajinské vlády. Rusko pomohlo dvěma malým národům a sklízí za to nenávistnou kritiku. NATO pomohlo albánským islamistickým teroristům z UCK v etnických čistkách na srbském území a vytvoření neživotaschopného státu ovládaného zločineckými organizacemi za peníze EU. Osobně bych mluvil spíše o kosovském scénáři. Jen doufám, že peníze daňových poplatníků EU nebudou mizet na Ukrajině jako v kosovské černé díře.
Mírové rozhovory by měly vést bojující strany, tedy ukrajinská vláda a separatisté. Pokud je zde snaha zatahovat neustále do občanské války Rusko jako jednu z bojujících stran, měli by se jako bojující strana zúčastnit rovněž reprezentanti USA. Každopádně můžeme mluvit o naprostém selhání OSN, která je stále více nefunkční organizací dobře placených byrokratů. Od prvopočátku se OSN měla snažit zastavit boj a nabídnout svoje jednotky k oddělení bojujících stran a zajištění humanitární pomoci. Ta se ovšem zaměřuje pouze do Iráku, kde se hroutí americké zájmy. Zároveň bych opět připomněl, že naše republika existuje právě na základě ideje práva národů na sebeurčení. To politici a média států NATO a EU kupodivu odmítají přiznat ruské většině na Krymu, menšině na Ukrajině, stejně jako Abcházcům a Osetijcům a po pravdě řečeno i svým spojencům Kurdům v Iráku. Euroamerický dvojí metr demokracie a lidských práv upravovaný podle vlastních zájmů je již opravdu ostudný.
Odcházející generální tajemník NATO Rassmussen volá po vybudování základen NATO ve východní Evropě. Polsko, Pobaltí, USA a Británie horují pro realizaci tohoto plánu, jiné členské země jsou skeptičtější. Jaký je váš komentář?
Bohužel pana Rasmussena a jeho projevy již neberu vážně a je dobře, že odchází. Vyvstává otázka, čí zájmy vlastně zastupuje. NATO by měla být obranná, tudíž mírotvorná organizace a pan Rasmussen vyloženě vyvolává vojenský konflikt. Je ilustrativní ukázkou úrovně reprezentace a propadu politiky NATO od realismu k ideologii padesátých let minulého století či brežněvovskému stylu myšlení. Nelze přehlédnout, že po stavění základen volají kromě pobaltských republiček státy, které nemají hranici s Ruskem, tudíž nejsou přímo ohroženy. Výsledkem budování základen bude především posílení vlivu USA v Evropě, a to v době, kdy se snaží protlačit transatlantickou smlouvu TAFTA s EU, která je pro evropské země evidentně nevýhodná. Mohli bychom mluvit o zpětném pohybu historického kyvadla, tedy o kolonizaci Evropy Amerikou za podpory zkorumpovaných domorodých náčelníků a jejich mediálních poskoků. Podle mého názoru by takovou zásadní smlouvu mělo rozhodnout referendum ve všech členských státech EU, nikoli skupina byrokratů v Bruselu. Jsem jednoznačně přesvědčen, že Rusko nemá zájem ani možnost efektivně vojensky napadnout NATO. Uvedl jsem to v nedávném článku srovnáním vojenských možností. Pro Rusko by to byla sebevražda. Názor, že Rusko chce napadnout NATO, je nesmysl zaměřený na vytváření válečné psychózy obyvatelstva Evropy s cílem získání podpory k útoku na Rusko. Nějaký důvod už by se vyrobil, stejně jako na počátku první i druhé světové války.
Evropská oficiální média se navíc snaží vytvářet jakousi představu, že Ukrajina je členem NATO, pro kterého je třeba vést válku. Jenže na ostudně chudé a rozkradené Ukrajině se vede občanská válka vyvolaná zastydlými ideologickými studenoválečníky ze zahraničí a zfašizovanými domácími nacionalisty, a Evropané by za takové špinavé dobrodružství neměli platit. Budování základen pouze zvýší napětí mezi NATO a Ruskem. Přitom základna, tedy v podstatě větší kasárna nic nevyřeší. Při raketovém útoku by byla vojska v kasárnách naopak efektivně likvidována. Jedná se tedy především o americký zájem za evropské peníze. Do určité míry nelze vyloučit, že válka na Ukrajině vytváří i kouřovou clonu z hlediska soustředění pozornosti mimo transatlantickou smlouvu TAFTA. Pokud ji náčelníci v Bruselu podepíšou, přinese nám geneticky upravené potraviny a především americkou legislativu ve vztazích včetně privatizace zbytku hlavních povinností státu a odstranění posledních forem občana státem, které se budovaly v Evropě jako demokracie stovky let.
V Evropské unii se chystá mimo jiné obsazení funkce „evropského ministra zahraničí“. Čeští komentátoři dávají najevo nelibost z toho, že favoritem není jejich oblíbený vyhraněně protiruský ministr zahraničí Polska Radek Sikorski, nýbrž italská ministryně zahraničí Federica Mogherini, která je častována hodnocením typu „obdivovatelka Putina“. Jak situaci popsat? Co volba té které ze dvou osobností bude znamenat, například právě ve vztahu k Rusku?
Lze jen doufat, že evropský ministr zahraničí nebude mít kvality pana Rasmussena a bude hájit základní zájmy občanů EU, tedy především mír, spravedlnost pro všechny, ekonomickou stabilitu a prosperitu ve vztahu ke komukoli, nejen k Ukrajině a Rusku, to vše bez ideologických úletů a primitivní politické demagogie v médiích. Ruská politická reprezentace zcela jistě není svatá a na Ukrajině hájí i svoje strategické zájmy, stejně jako USA. Vrcholný reprezentant EU by měl být především evropským tvůrcem realistické politiky ve prospěch občanů EU.
