Vojenský analytik Koller otevřeně k Iráku i Ukrajině: Američané všechno zpackali. Toto nastane, pokud nezavládne rozum

4. 7. 2014 Parlamentní listy
Válka v Iráku je do jisté míry bojem o kontrolu nad významnou částí celosvětové produkce ropy, což by znamenalo strategické riziko i pro Evropu. I to, proč se USA dostávají do podivné role nejistého pozorovatele, vysvětlil vojenský analytik Martin Koller. V souvislosti s konfliktem na Ukrajině pak nevyloučil, že USA mohou nakonec bojovat proti Rusku do posledního Evropana.

Povstalci ze skupiny islámský stát v Iráku a Levantě, kteří v posledních týdnech ovládli velkou část území na severozápadě Iráku a kontrolují i některé oblasti v Sýrii, vyhlásili chalífát pod názvem Islámský stát. Znamená to, že už to je konec snah o jednotu Iráku, nebo jde jen dočasnou věc?

Záleží na tom, kdo bude mít větší ozbrojenou moc a dokáže prosadit svůj názor. Pokud islamisté z ISIS, kteří jsou protiíránští, přitom je původně vycvičili íránští instruktoři v Jordánsku, si dokáží ubránit své území, tak ho mít budou. V podstatě se v Iráku dlouhodobě projevuje velmi netaktická strategická koncepce USA, která začala první válkou proti Saddámu Husajnovi, kterou nedotáhli. Později pokračovali druhou, kterou sice vyhráli, ale pak se rozběhla daleko horší třetí proti lidovému hnutí odporu, kterou vlastně prohráli a výsledkem je vláda, která není schopná udržet ani sama sebe při životě. Existoval základní problém, na který jsem upozorňoval, když jsem tam byl na misi, že Američané se orientovali na šíity, což je agresivnější skupina podle způsobu vyznání islámu, jež žije hlavně v Íránu, takže vlastně podpořili agresivnější Íránce, kteří tvoří rovněž většinu obyvatel Iráku.

Zároveň potlačili tu méně agresivní a řekl bych civilizovanější skupinu, kterou tvoří sunnité. Může se nám zdát přehnané rozdělení muslimů na sunnity a šíity, ale to rozdělení je velmi ostré, jak jsem zjistil v praxi a obě skupiny se opravdu nemají rády. Došlo tam k zásadní chybě, kdy vlastně americká administrativa a jejich političtí reprezentanti třetího řádu v CPA na základě špatné koncepce podpořili více způsoby vlastní nepřátele. Výsledkem bylo ustavení vlády, kde šéfem byl Kurd, přitom právě Kurdové mají složitou pozici ke všem okolním zemím a národnostem, včetně Iráku, kde část z nich žije. Kromě toho tam existuje neustálá opozice, kterou tvoří lépe bojově připravení sunnité protežovaní za Saddáma Husajna. Kompletně byla po spojeneckém vítězství vyhnána křesťanská komunita a nikdo se jich nezastal. I to je dokladem trapného výsledku, jehož spojenecké síly dosáhly.

Objevily se z určitých zdrojů informace o tom, že vlastně v Iráku jde o zájmy globálních elit, které nepotřebují silný Irák, takže napětí v podstatě podporují a v pozadí jsou zájmy o byznys s ropou. Co vy na to?

Jde hlavně o íránské zájmy, protože právě Írán kontroluje poměrně značnou část produkce ropy, ovládá tamní oblast z hlediska transferu ropy pomocí ropovodů i tankerů, takže je schopen ohrozit tamní emiráty a království, počínaje Saúdskou Arábií. Je schopen úspěšně napadnout transfer ropy z oblastí na jih od Ruska. Írán má strategickou pozici a já jsem psal před dvěma lety článek v časopise „Zbraně a náboje“ a ten se jmenoval Na stříbrném podnose. Právě v tomto článku jsem uváděl, že netaktická politika americké administrativy vůči Iráku vytvořila situaci, že se Irák stává v podstatě zpět součástí Íránu.

V jaké situaci jsou v tomto kontextu Spojené státy?

Velkou roli tam nehrají a dostaly se do situace, že mají nepřátele v Íránu, 80 až 90 procent Iráčanů je nemá rádo a v podstatě se netěší velké oblibě ani v Arabských emirátech, kde jsem pracoval. Sýrie je nepřítel, Afghánistán také, mají tam velmi špatnou pozici. Írán dnes ovládají spíše velmi pragmatičtí velitelé revolučních gard, kteří mají zájem získat kontrolu nad veškerou ropou v regionu jako zdroj peněz i politického nátlaku. Ani jaderné zbraně nebudou potřebovat. Tím pádem se dostanou Spojené státy do situace, že v případě užšího spojenectví nebo dokonce přechodu Iráku pod kontrolu Íránu ztratí kontrolu nad veškerými tamními ropnými zdroji, což je podle mého názoru přímo strategický problém. K tomu situace evidentně směřuje. Vždyť si uvědomte, že minulý rok byla podepsána smlouva o vojenské spolupráci mezi Irákem a Íránem a přitom do Iráku vyvezly Spojené státy velké množství vojenského materiálu, a to i poměrně nového, takže dnes z toho bude poměrně zajímavý transfer špičkových technologií pro íránský zbrojní průmysl.

Je tohle i důvod, proč Američané neposlali do Iráku slíbené letouny?

USA měly smlouvu na dodávky bojových letounů F-16, a ta dosud nebyla naplněna přesně z této obavy, že se „F šestnáctky“ stanou technologickými vzory pro Írán. Iráčani mají vlastně jen lehké bojové letouny a v posledních dnech dostali zásilku postarších ruských bitevních letounů Su-25. Problémem jsou piloti, protože před druhou válkou se v rámci irácké armády jednalo prakticky výhradně o sunnity, kteří aktuálně bojují s vládou. Faktem je, že vzniká problém pro USA. Ty jsou v situaci, že by měly podpořit Iráckou vládu, která ale dnes zároveň velmi úzce kooperuje s íránskou vládou, takže by měly vlastně podpořit Írán nebo požádat o pomoc Írán proti sunnitům. Jak se bude situace vyvíjet dál, jestliže se má americká administrativa přátelsky tulit k Íránu a zároveň pomáhat ochraňovat svého dlouhodobého spojence Izrael? Američané jsou doslova v pasti svých dřívějších špatných rozhodnutí. Tento boj už je do značné míry bojem o iráckou ropu a USA se dostávají do podivné role nevítaného outsidera.

Kdyby to dopadlo tak, jak říkáte, že bude mít Írán klíčový vliv na Irák nebo ho dokonce získá, co bude dál?
Írán by v podstatě kontroloval nebo mohl ohrozit asi polovinu světové produkce ropy, čímž se z něho stává z hlediska této suroviny, plus zemního plynu, který se tam těží, zásadní strategický partner pro kohokoli. V případě, že by zvedl cenu ropy nebo zastavil těžbu, tak by to mělo obrovský dopad především na Evropu. USA jsou sice také závislé na arabské ropě, ale daleko méně než Evropa.

Co by bylo rozumné udělat z českého hlediska?
Bylo by daleko lepší brát arabskou ropu jako doplňkovou. A opět jsme u toho, že musíme lépe spolupracovat s Ruskem, protože to je zdroj ropy pro případ střetu s islamisty, kteří tvoří daleko větší nebezpečí než Rusko, jež zájem na válce nemá. Pokud Rusko na základě současného studenoválečnického tažení EU a NATO přesměruje většinu exportu ropy do Číny, může při výpadku arabské ropy vzniknout v Evropě doslova krizová energetická, dopravní a potravinářská situace. V malém jsme ji zažili v sedmdesátých letech.

Vy jste v minulém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz uvedl, že v případě Ukrajiny bohužel připomínají postoje USA a EU Kosovo, Irák, Afghánistán, Libyi a Sýrii a že jde o přehlídku nerealistické zideologizované politiky. V čem konkrétně vlastně vidíte podobnost západního postoje ve vztahu k situaci na Ukrajině a Iráku?

Na Ukrajině se vlastně NATO a EU s bojovým pokřikem a máváním zbraněmi cpou do otevřených dveří. Když si vezmeme historický vývoj situace, tak prezident Janukovyč k velké nelibosti prezidenta Putina startoval přístupová jednání k Evropské unii a NATO a v minulém roce podepsal smlouvy se společnostmi Exxon a Shell na těžbu zemního plynu a tím ještě víc Putina naštval. Kdyby šla situace normálně a Janukovyč potřel hnutí na Majdanu, tak dnes byl klid, nemusela být žádná válka a mohla se začít připravovat těžba plynu. Výsledek je, že se někdo vmísil do Majdanu, udělal z toho protiruskou záležitost, Putin v reakci obsadil Krym a dnes tu máme studenou válku, na východní Ukrajině se zabíjejí lidé a nikdo není spokojen včetně těžebních koncernů, kterým utíkají každý den miliony dolarů, neboť se opožďuje příprava těžby. Podle mého názoru je to výsledek hloupé ideologické politiky myšlení 50. let minulého století. Opět jde o válku proti dnes už neexistujícímu Sovětskému svazu. Jde o špatný výběr spojenců a katastrofálních výsledků. Když se podíváme zpět, tak tu máme prohranou válku v Iráku, Afghánistánu, zpackanou misi v Libyi a Sýrii. Pak tu máme další prapodivný výsledek na Ukrajině, a to se nemusíme vracet do té hrůzy, kterou vytvořily NATO a EU v Kosovu.

Ruský prezident Putin zjednodušeně řečeno označil rozhodnutí o obnovení operací prezidenta Ukrajiny Porošenka za důvod přetrvávajícího konfliktu. Mohl Porošenko zachovat příměří?

Porošenkovi nezbývalo nic jiného než zasáhnout. Na druhé straně samozřejmě mohl s válčením ještě pár dnů počkat. Separatisté ale stejně nechtějí kapitulovat a nějakým způsobem je zpacifikovat musí. To, že byly opět zahájeny operace, je ale problém, protože tím Ukrajina už pravděpodobně podruhé porušila mezinárodní dohodu. Pokud chápu informace z médií správně, tak prezident Putin požádal kolegu Porošenka o odklad bojových operací a ten s tím souhlasil. Pak je těžké nějakým způsobem spolupracovat a vytvářet další dohody, když se ty původní nedodržují.

Může hrát v této chvíli nějakou roli, že Ukrajina podepsala s EU asociační dohodu?

Vůbec žádnou. Dohody s EU by přišly i za Janukovyče, možná by byly o něco později a pro Ukrajinu výhodnější. NATO se s Evropskou unií dere do otevřených dveří. Evropská unie bude do Ukrajiny investovat peníze a výsledkem bude, že Ukrajina místo řešení obrovských sociálních problémů nakoupí zbraně a výsledkem bude zklamání Ukrajinců. Bez víz se do EU zase nedostanou, jejich výrobky se tu budou stejně obtížně prodávat, protože mnohé jsou nekonkurenceschopné, stejně budou závislí na Rusku jak z hlediska pracovních sil, tak z hlediska surovin a já jen čekám pořádnou míru zklamání Ukrajinců, až si tohle všechno uvědomí. Je moc krásné vést přístupové hovory s Evropskou unií, ale do reálného životního standardu se jim to může výrazně promítnout tak za dvacet let – a to Bůh ví jestli.

Politolog Oskar Krejčí varuje před velkou válkou, protože se domnívá, že Obama selhal ve vyjednávání. Co si o tom myslíte?

Oskar Krejčí je podle mého názoru nejlepší politický analytik v naší zemi. Je pravda, že na Ukrajině se zpackalo, co se dalo. Situace se tam nemůže uklidnit, přestože bez podpory z Ruska povstalci nakonec prohrají. Ale nepřátelství zůstane, k tomu rozbitá města, zničený majetek lidí, nepřátelské bojůvky tam budou fungovat a přetrvá napětí s Ruskem. Největší problém ale bude deziluze obyvatel, protože zjistí, že se ze dne na den nic nemění, že se jim nebudou zvyšovat platy a životní úroveň, protože se peníze budou investovat jinam. Varující je rovněž přístup prezidenta Porošenka k ruštině jako oficiálnímu jazyku. Nemůžeme vyloučit, že vyzbrojování ukrajinské armády může být přípravou na válku proti Rusku, kdy USA budou bojovat proti Rusku do posledního Evropana a eura. Zápas velmocí nikdy neskončil, akorát dočasně nebyl tak viditelný. Teď se odehrává jen hlasitější období.