Umberto Pascali
7. 7. 2014 Zvědavec
Jak Amerika podkopává francouzsko-ruské vztahy .
1. července, během setkání se všemi ruskými velvyslanci a stálými představiteli, prezident Vladimir Putin odhalil podrobnosti o nestoudném vydírání Francie. Americká vláda použila jednostranné (a de facto ilegální) sankce proti Kubě, Iránu a Súdánu, aby potrestala Francii, a konkrétně Banque Nationale de Paris – Paribas. Tato banka byla vydírána a nucena zaplatit 8,97 miliard dolarů za to, že se nepodřídila zákeřnému diktátu mocí opilého, avšak slábnoucího, hegemona, ačkoliv sankce nejsou rozhodnutím schváleným Francií.
V této záležitosti, která má přímý dopad na národní suverenitu, vysoký vedoucí pracovník BNP Dominique Remy v polovině května odstoupil, poté, co ho bankovní regulátor státu New York Benjamin Lawsky (rozuměj Wall Street) uvedl jako jednoho z 12 představitelů, kteří by měli odstoupit kvůli své roli ve „skandálu“.
Putin odhalil veřejně ještě něco horšího. Případ proti francouzské BNP byl zinscenován Washingtonem proto, aby bylo možné vydírat Francii a tlačit ji k odmítnutí dodat Rusku dvě francouzské vrtulníkové lodě třídy Mistral za 1,6 miliardy dolarů.
Francie a Rusko však od smlouvy o dodání lodí Mistral neodstoupily: v tuto chvíli je 400 ruských námořníků školeno na první Mistral ve francouzském přístavu.
Maje daleko k tomu, aby to byla ukázka moci hegemona, toto potupné vydírání posiluje vazby mezi Ruskem a hlavními zeměmi Evropské unie: konkrétně Francie, Německa a Itálie.
Putin ruským velvyslancům řekl:
„…To, co je činěno francouzským bankám, nemůže než vyvolat rozhořčení v Evropě, jakož i zde. Jsme si vědomi tlaku, který naši američtí partneři vyvíjí na Francii, aby ji donutili nedodat lodě Mistral Rusku. Dokonce víme, že naznačili, že pokud Francie Mistraly nedodá, budou sankce vůči jejím bankám v tichosti zrušeny, nebo aspoň budou výrazně minimalizovány.
Co je to jiného, když ne vydírání? Je toto správný způsob, jak jednat na mezinárodní scéně? Mimo to když mluvíme o sankcích, vždy předpokládáme, že tyto sankce jsou uplatňovány v souladu s článkem 7 Charty OSN. Jinak to nejsou sankce ve skutečném právním smyslu slova, ale něco jiného, další typ nástroje jednostranné politiky…“
Stále více iracionální a loupeživá americká zahraniční politika dosáhla svého vrcholu a je charakterizována rozsáhlou škálou nástrojů nátlaku a zastrašování. Nyní americká násilnická politika „se mnou nebo proti mně“ tlačí stále více a více zemí k tomu, aby se poohlížely po racionální alternativě.
Putinovo Rusko, na rozdíl od zoufalých médií Wall Street, září jako maják racionálnosti a lidskosti, jako jediný dospělý a spolehlivý člověk v globálním saloonu, ve kterém opilý americký kovboj střílí posledními náboji.
Ukrajinská krize, vytvoření bizarního ISIS v Iráku a Sýrii, zběsilý tlak na Rumunsko, Srbsko, Itálii a další, aby zrušily dohodu s Ruskem o plynovodu South Stream a zabránily Rusku vyvážet suroviny – to vše jsou, zdá se, poslední kulky vystřelené do vzduchu.
Itálie odpověděla jasně formulovaným prohlášením ministra zahraničí pro evropské záležitosti Sandro Goziho:
„Projekt South Stream vždy byl, a zůstane, pro Itálii nanejvýš důležitým.“
Rozhovor byl zveřejněn 30. června, den předtím, než se Itálie ujala předsednictví v Radě Evropské unie.
„Ve chvíli, kdy se Itálie ujímá předsednictví Evropské unie, dáváme naprostou prioritu ustanovení politické a ekonomické integrace s Kyjevem, zatímco obnovujeme strategické partnerství mezi EU a Ruskem… Vztahy s Moskvou nelze ani přerušit, ani zrušit. Naopak, jsme přesvědčeni o potřebě jejich dalšího posílení.“
Jednou z prvních výzev italského ministra zahraničí Federica Mogherini na počátku šestiměsíčního italského předsednictví bylo, když se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem oznámil návštěvu Moskvy během července.
Samotné Srbsko, po vnitřní diskusi mající vyhodnotit sílu amerických hrozeb, se rozhodlo v South Stream pokračovat. A samozřejmě tak učinilo i Rakousko, během oficiální návštěvy Putina ve Vídni 24. června. Jak napsala německá agentura Deutsche Welle, která si necharakteristicky dovolila náznak polemiky:
„Rakousko se vzepřelo USA a EU kvůli South Stream, během Putinovy návštěvy – rakouská OMV a ruský Gazprom podepsaly dohodu o rakouském úseku kontroverzního plynovodu South Stream, který obchází Ukrajinu. Rakouský prezident, Heinz Fischer, kritiku USA a EU odmítl.“
Německo naštěstí dostává ruský plyn přes North Stream.
Mnozí v Evropě nyní očekávají od Evropské unie novou linii, navzdory proti-evropské politice londýnskou City ovládané bruselské byrokracie.
Za pozlátkem zuří „bitva o Evropu“.
Zuřivá a zoufalá ultimáta přicházející z Washingtonu jsou, zdá se, stále impotentnější. A je stále více jasné, proč náměstkyně amerického ministra zahraničí pro evropské a euroasijské záležitosti Victoria Nuland ve své nechvalně proslavené konverzaci s velvyslancem Geoffrey Pyattem, v rámci příprav státního puče v Kyjevě, pronesla své nesmrtelné: „Do píči s EU!“ Krvavá destabilizace Ukrajiny měla jediný cíl: udržet Evropu pod kontrolou. Nefunguje to.
