Ještě k prezidentským volbám na Slovensku

Karel Klimša
2. 4. 2014
Porážka Fica a vítězství Kisky jistě bude povzbuzením pro pravici. U  nově zvoleného prezidenta Andreje Kisky je těžké předvídat. Nemá politickou minulost, nikdo s určitostí neví, co od něj lze či nelze očekávat. 


Stejně jako po 1.kole, byl jsem i nyní na Slovensku, kde jsme v kruhu několika politologů a lidí od novin debatovali o tom, co znamená výsledek prezidentských voleb. Je faktem, že většina politologů a expertů (musím přiznat, že na rozdíl ode mne) očekávala vítězství podnikatele a jednoho z nejbohatších Slováků, a tudíž prohru premiéra Fica. Z jeho porážky jsem smutný, protože Fico byl bezesporu levicový sociální demokrat a patřil k nejlevicovějším i v evropském měřítku. Byl určitě levicovější, než je naše ČSSD, a to ve vnitřní i zahraniční politice. Ačkoliv byl proevropský, nebyl vůči EU a USA tak servilní, jako je a byla naše vláda (ta současná i minulá).

O Ficovi se vědělo vše a lidé měli jasno, co na jeho činech oceňují a co jim na drudé straně vadí. Co sliboval, a co splnil anebo nesplnil. U Kisky jsou jen sliby a záměry. Sliby jsou vždy hezčí, než realita, protože ne vše lze splnit. A slibovat je snadné. Musí se tedy počkat. Na druhé straně Kiska není či nemusí být zajatcem opozičních politických stran. Pravicová opozice je slabá a nesourodá a na vítězství Kisky se chce přiživit. Je proto víceméně jen na Kiskovi, jakým směrem se vydá a jak si bude počínat. Nad Ficem a stranou Smer bych nedělal kříž a neříkal, že musí odteď už vše prohrát. Naopak neúspěch může působit mobilizačně. Pokud se Fico nenechá svým osobním neúspěchem – a on to neúspěch bezesporu je – deprimovat, může být pro něj důležitým poučením. Volby mu totiž prohrálo všeobecné znechucení z politiky a politiků, které je v kapitalistické společnosti – která nás poslední desetiletí obklopuje – všudypřítomné a sílí. Lidé cítí nespravedlnost ze všeho kolem a upírají se ke slibům a planým nadějím. Navíc v samotné straně Smer nevládlo z jeho kandidatury všeobecné nadšení. Mnozí poukazovali na to, že za něj v premiérské funkci, ale ani v čele strany není adekvátní náhrada.

Na vině nevýrazných výsledků levice – šířeji pojato – je i to, že tu nikde není silná, opravdová komunistická strana, která by šla do boje za zájmy obyčejných lidí. Lidé přestávají věřit tradičním stranám (Všichni jste stejní!) a jsou pak náchylnější naletět sofistikovaným manipulativním technikám. Chybí skuteční revoluční vůdci, velké lidové, levicové osobnosti, které jsme my i vy ve svých dějinách měli. Dnešní evropská a tedy i naše levice na ně stále jen čeká, ale oni se zákonitě zrodí.