Jak rezonuje Krym v Pekingu

Pepe Escobar
25. 3. zdroj zde
V úvodníku People’s Daily, je to, co si čínské vedení myslí skutečně. A zaměřené je evidentně na nebezpečí změny režimu, „neschopnost Západu chápat historické lekce“ a „konečné bojiště studené války“. Avšak Západ opět chybně interpretoval to, že se Čína zdržela hlasování v Radě bezpečnosti OSN u Amerikou podporované rezoluce odsuzující krymské referendum.
Vyložil si to tak, že Rusko – které rezoluci vetovalo – je „izolované“. Není. A způsob, jakým Peking hraje geopolitickou hru, ukazuje, že není.
„Situaci na Ukrajině velmi pečlivě sledujeme. Doufáme, že všechny strany mohou s chladnou hlavou zůstat zdrženlivými, aby se zabránilo situaci dále eskalovat a zhoršovat. Politické řešení a dialog je jedinou cestou z této situace.“
Toto je, prostřednictvím náměstka ministra zahraničí Li Baodonga, celkem promyšlená oficiální interpretace toho, co se děje na Ukrajině, ušitá na míru pro globální konzumaci.
Ah, Samantho…
Stádo slonů v (ukrajinské) místnosti, co se týká globálního mínění, je o tom, jak autentické „mezinárodní společenství“ – od G20 po Hnutí nezúčastněných (NAM) – které má již plné zuby pokrytecké show vyjímečných, plně pochopilo, a dokonce zatleskalo tomu, že aspoň jedna země na planetě má koule, aby jasně řekla „ať jde USA k šípku!“ Rusko za prezidenta Vladimira Putina může mít docela dost chyb, stejně jako každá jiná země. Ale toto není večírek; toto je realpolitika. Pro zastavení amerického monstra bude potřeba víc než jen takového drsného frajera, jako je Putin.
NATO – či spíše evropští opatrníčkové ovládaní Pentagonem – nadále chrlí hrozby a hovoří o „následcích“. Co udělají – odpálí salvu balistických raket s jadernými hlavicemi na Moskvu?
Navíc samotná Rada bezpečnosti OSN je špatným vtipem, i s americkou velvyslankyní Samanthou „nic vám není rovno“ Power – jednou z porodních báb R2P („zodpovědnosti chránit“) – žvanící o „ruské agresi“, „ruské provokaci“ a přirovnávající krymské referendum ke krádeži. Ach ano; bombardování Iráku, bombardování Libye a tlačení na bombardování Sýrie byla jen nevinná humanitární gesta. Samantha Humanitářka je zřejmě mnohem lepší, když napodobuje ve sprše Sinead O‘Connor.
Ruský velvyslanec Vitalij Čurkin byl dosti slušný na to, aby řekl, že „tyto urážky adresované naší zemi jsou nepřijatelné“. Ale to, co dodal, tomu dodalo tu správnou šťávu: „Pokud delegace Spojených států amerických očekává naši spolupráci v Radě bezpečnosti v dalších záležitostech, pak musí paní Power pochopit to, co je celkem jasné.“
Samantha Humanitářka, jakož i tlupa dětinsky nezralých diváků v Obamově vládě, to nepochopí. Náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov jim trochu pomohl; Rusko nechtělo použít íránské jaderné rozhovory k „navýšení sázek“, ale pokud USA a EU budou pokračovat ve svých sankcích a hrozbách, tak přesně to se stane.
Takže zápletka se přitvrzuje – stejně jako stále bližší a bližší strategické partnerství mezi Teheránem a Moskvou (jak bylo patrné, když Západ zmírnil íránské sankce a dovolil vývoz perské ropy Japonsku a dalším zemím, a Írán zareagovat tak, že na tyto vývozy uvalil embargo – p.p.)
Secesionisté světa spojte se?
Nyní si toto vše představme z pohledu Pekingu. Nikdo neví, co přesně se na chodbách Zhongnanhai děje, ale lze s klidem tvrdit, že mezi klíčovým principem Číny nezasahovat do vnitřních záležitostí suverénních států a ruským zásahem na Krymu existuje pouze jeden zjevný rozpor.
Peking identifikoval sled záležitostí velmi jasně: dlouhodobé zasahování Západu na Ukrajině prostřednictvím nevládních organizací a ministerstva zahraničí; změna režimu provedená za pomoci fašistů a neonacistů; preventivní ruský protiútok, který lze vykládat jako učebnicovou operaci R2P podle Samanthy Humanitářky (ochrana Rusů a rusky mluvících lidí před druhým pučem naplánovaným na Krymu, a zmařeným ruskou tajnou službou).
A k tomu ještě Peking velmi dobře ví, že Krym byl prakticky ruský od r. 1783; že Krym – stejně jako velká část Ukrajiny – spadá do ruské civilizační sféry vlivu; a že zasahování západu přímo ohrožuje ruské národně-bezpečnostní zájmy (jak dal Putin jasně najevo). Nyní si představte podobný scénář v Tibetu nebo Xinjiang. Dlouhodobé zasahování Západu prostřednictvím nevládních organizací a CIA; převzetí místní vlády Tibeťany ve Lhase nebo Ujgury v Kašgaru. Peking by mohl snadno použít Samanthino R2P ve jménu ochrany Číňanů Han.
Přestože Peking (v tichosti) souhlasí s ruskou reakcí na puč v Kyjevě tím, že získalo Krym zpět prostřednictvím referenda a bez jediného výstřelu, neznamená to, že „otrhávačům“ v Tibetu nebo na Taiwanu bude dovoleno vydat se stejnou cestou. I kdyby byl Tibet, mnohem spíše, než Taiwan, schopen předložit pro odtržení silné historické argumenty. Každý případ sebou přináší bezpočet vlastních spletitostí.
Obamova vláda – jako slepý Minotaurus – je nyní ztracena v labyrintu ukotvovacích čepů vlastní produkce. Pro vyprávění příběhu je potřeba nový Borges – onen Buddha v černém obleku. Nejdříve bylo ukotvování v Asii a Pacifiku – což je obkličování Číny pod jiným názvem – což v Pekingu velmi dobře chápou.Pak přišlo ukotvováním v Persii – „jestli nepůjdeme do války“, jak řekl hledač nějaké myšlenky John Kerry. Pak došlo samozřejmě k válečnému ukotvování se proti Sýrii, zmařenému na poslední chvíli díky dobrému výkonu diplomacie Moskvy. A pak ukotvování se proti Rusku, za pošlapání tolik vychvalovaného „resetu“ a chápaného jako odplata za Sýrii.
Ti, kdo věří, že stratégové Pekingu vše pečlivě nezanalyzovali – a nepropočítali reakce na všechny možné důsledky těchto překrývajících se ukotvování – si zaslouží přidat se k Samanthě ve sprše. Navíc je snadné vidět, že čínské mozkové trusty jen stěží potlačují svoji radost, plynoucí z analyzování toho, jak se super velmoc nekonečně a bezmocně ukotvuje kvůli sobě.
Zatímco západní psi štěkají…
Rusko a Čína jsou strategickými partnery – na G20, v klubu BRICS vynořujících se mocností a v Šanghajské organizaci spolupráce (SCO). Jejich cílem číslo jedna, na těchto a jiných fórech, je vznik multipolárního světa; nevydíraného základnami americké Říše, vyváženější mezinárodní finanční systém, konec nadvlády petro dolaru, nástup koše měn – tedy přístup ke globálnímu ekonomickému vývoji typu „výhra-výhra“.
Multipolární svět také znamená, z definice, NATO pryč z Euroasie – což je z pohledu Washingtonu důvodem číslo jedna pro zasahování na Ukrajině. Z euroasijského pohledu je to o tom, že když bylo vykopnuto z Afghánistánu tlupou pastevců s Kalašnikovy, ukotvuje se NATO zpět přes Ukrajinu.
Zatímco Rusko a Čína jsou klíčovými strategickými partnery v energetické oblasti – Trubkostán a dále – kolidují u uzavírání smluv ve střední Asii. Peking buduje ne jednu, ale dvě nové Hedvábné stezky – přes jihovýchodní Asii a přes střední Asii, jejíž součástí jsou produktovody, železnice a optické sítě, a sahají až k Istanbulu, bráně do Evropy. Avšak co se týká konkurování si Ruska a Číny na trzích, v celé Euroasii, to je spíše pod deštníkem „výhra-výhra“, než že by to byla hra s nulovým součtem.
Na Ukrajině („posledním bojišti studené války“), a specificky na Krymu, je (nevyřčeným) oficiálním postojem Pekingu naprostá neutralita (viz hlasování v OSN). Avšak skutečnou dohodou je podpora Moskvy. Ale to nikdy nemůže být otevřeně, protože Peking nemá zájem na znepřátelení si Západu, pokud nebude silně vyprovokován (například ukotvování se stane tvrdým obkličováním). Nikdy nezapomínejme, že od Teng Xiaopinga („držte se u země“) to je, a nadále bude, o „mírovém vzestupu“ Číny. Mezitím západní psi štěkají a čínsko-ruská karavana jde dál.