Profesor Oskar Krejčí k Ukrajině: První den vládní zaslepenosti

Oskar Krejčí,profesor a politolog
20. 2. 2014 zdroj zde
Praha zaútočila na Kyjev. Ministr zahraničních věcí i premiér, oba první den v úřadu s důvěrou Poslanecké sněmovny, za kritickou situaci na Ukrajině viní vládu a prezidenta Viktora Janukovyč. A volají, jak jinak, po sankcích.
Jak své zemi sdělil Bohuslav Sobotka, cílem sankcí má být okamžité zastavení násilí, stažení silových složek, které jsou ve střetu s demonstranty, a návrat k politickému řešení. Podle Lubomíra Zaorálka by k tomu měli pomoci například zákazy cestování či zablokování účtů vybraných politiků. S tím se pak ministr chystá na dnešní jednání v Bruselu. V této situaci není třeba nic dodávat ke slovům bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera: „Evropa udělala chybu, že se postavila za jednu frakci, a nyní je jen jednou ze stran konfliktu.“
Krejčí: Za prohru se platí! Středopravou vládou!
Nezodpovědní či nekvalifikovaní politici Evropské unie už před summitem EU-Ukrajina v Litvě na konci listopadu chodili mezi manifestanty na rodícím se Eromajdanu. Pomáhali tak nastartovat politiku dvojího metru, která je příznačná i pro dnešní chování české vlády: povzbuzování manifestantů a kritika vlády. Přitom každý, kdo není informačně závislý na hlavních českých mediích, ví, že by žádná vláda v zemích Unie či ve Washingtonu nestrpěla ten typ manifestace, kterého jsme svědky v Kyjevě: nejen ohně na ulicích, ale i násilné obsazení některých vládních a městských úřadů, a to i městech na západě Ukrajiny. Stačí si připomenout, jak loni v prosinci německá policie rozehnala několikatisícovou hamburskou manifestaci squatterů podporovaných levicovými radikály. Kde byla česká vláda a česká oficiózní media, když newyorská politice rozháněla manifestanty hnutí Occupy Wall Street v roce 2012?
Zmíněný summit Ukrajina – EU byl ze strany Evropské unie trestuhodně špatně připraven. Asociační dohoda byla sepsána až hrozivě nevýhodně pro Ukrajinu. Neobsahovala ani příslib odstranění vízové povinnosti, natož hospodářské pomoci zemi, která stála a stojí před bankrotem. Přitom volný vstup levného a často i kvalitnějšího unijního zboží by přes volnou hranici s Ruskem ničil nejen ukrajinskou výrobu, ale i ruskou – což vedlo Moskvu k varováním, že svoji obchodní hranici s Ukrajinou uzavře. V situaci, kdy statistiky říkají, že závislost Ukrajiny na obchodu s Ruskem je vyšší než na obchodu s Evropskou unií. Už před summitem ve Vilniusu tak byla pro ukrajinskou vládu matematika jasná: Kyjev potřebuje 160 miliard eur a Evropská unie nabídla pomoc ve výši 620 milionů eur. V takovéto situaci by asociační dohodu nepodepsal žádný trochu odpovědný státník.
Pak teprve, poté, kdy summit Ukrajina – EU selhal, přišla Moskva s nabídkou půjčky 15 miliard dolarů Kyjevu.
Půjčky bez podmínek
 Stojí za to si připomenout část vystoupení ministra Lubomíra Zaorálka k otázce Ukrajiny z minulého týdne. Podle záznamu z Poslanecké sněmovny ČR mu arménský ministr zahraničí řekl naprosto na rovinu: »My jako Arménie potřebujeme držet vztahy s Ruskem z důvodů strategických.« A snad vám nemusím vysvětlovat, že Arménie v pozici, ve které je, si nemůže dovolit přetnout vztahy s Ruskem. “A jestliže nás Evropa postavila před otázku buď a nebo, tak jsme nebyli schopni Rusko useknout, podepsat asociační dohodu. To prostě v naší zemi strategicky nebylo možné provést. A nám je to líto, chtěli jsme mít vztahy na obě strany.« Právě ta situace buď a nebo způsobila, že rozhovory Arménie o asociační dohodě ztroskotaly. Podobně je to na Ukrajině.“
Rozumí český ministr tomu, co říká? Ten, kdo postavil Ukrajince do neřešitelné situace, byl Brusel, ne Moskva.
Výzva české vlády vládě a prezidentovi Ukrajiny vyjednávat a nepoužívat sílu je horší než knížecí rady. Každá několik týdnů či dokonce měsíců trvající manifestace akumuluje radikalismus. Přitahuje extremisty všech barev, kteří nerozumí kompromisům. V roce 1989 také tehdejší generální tajemník Komunistické strany Číny jednal s manifestanty z náměstí Tchien-an-men. Výsledek byl tragický. Obecně platí, že každý uzavřený kompromis je pro extremisty pouze odrazovým můstkem pro radikalizaci požadavků. Když Viktor Janukovyč dodržel dohodu s opozičními vůdci a stát propustil zatčené manifestanty, místo vyklizení náměstí a dohod v parlamentu zaútočili 18. února „manifestanti“ na policii chránící parlament. A na čele útočících bojůvek byli politici hlásící k odkazu banderovců. Tehdy začali umírat lidé.

Je nutné si tuto chvíli připomínat. Protože pod tlakem medií a jednostranných stanovisek unijních politiků se na tento prostičký fakt brzy zapomene. V české vládě už dnes nikdo neslyší antisemitská a protiruská hesla „manifestantů“, nemluvě o požadavcích na revizi hranice s Polskem – a o průběžném vyzbrojování radikálů, které řadu týdnů ukazovaly i zahraničí televize. A vina bude jen ukrajinská vláda a prezident.
Má-li jednání české vlády a některých unijních politiků vůbec nějakou logiku, pak je to logika barevné revoluce: „Když bude zvolen někdo, kdo nám nevyhovuje, ulice s naší podporou jej svrhne. A pak si už volby ohlídáme.“
K čemu jsou ale volby? Po těch loňských v Česku se nový ministr zahraničních věcí chová jen jako oranžová napodobenina Karla Schwarzenberga. Jakoby kníže zapomněl na ministerstvu ve stole usnesení k situaci na Ukrajině a vláda – postrádající vlastní invenci či soutěžící o hrdy titul nejtrapnějším vláda Evropské unie – ono usnesení schválila. Přitom nikdo by neměl být opatrnější na poli zahraniční politiky více, než strana, jejíž ministři odsouhlasili bombardováni Jugoslávie.
Jakoby v českém vládním kabinetu nikomu nezáleželo na tom, zda po tak Západem požadované změně na Ukrajině nový vládce zbaví zemi korupce a jestli bude mít peníze na splnění demagogických slibů. Jako po oranžové revoluci na přelomu let 2004 a 2005. A už vůbec nezáleží na tom, že Ukrajina je etnicky, nábožensky a sociálně rozdělena tak, že násilím svrhnout vládu znamená mobilizovat druhou část země a hnát zemi do ještě většího chaosu. Chaosu přenášejícího krev.
Chaosu, v němž si snad každý začne přát, ať se už Ukrajina konečně rozdělí.
Psáno pro Prvnizpravy.cz

Oskar Krejčí