Karel Horák: Několik lží o „církevních restitucích“

Karel Horák

7. 1. 2014 Vaše Věc

Je nesporné, že zákon č. 428/2012 Sb., o  majetkovém vyrovnání s církvemi je zatěžujícím dědictvím po „slavné“ Nečasově vládě. Jistě nejsem sám, kdo usilovně přemýšlí, v čím žoldu Nečas a spol. vlastně pracovali. Jejich vehemence, vstřícnost a angažovanost k církvím byly obdivuhodné. Kéž by stejnou energii byli bývali věnovali věcem nesrovnatelně důležitějším – a že jich bylo! 


Ačkoli věděli, že drtivá většina občanů odmítá způsob zvoleného majetkového vyrovnání, nestyděli se zákon ve Sněmovně protlačit hlasem odsouzeného Pekárka a  pak s rychlostí přímo kosmickou podepsat s církvemi smlouvy o vypořádání. Argumentovali přitom, že již před mnoha lety k restitucím církevního majetku vyzýval Ústavní soud.

To je ovšem lež jako věž. Ústavní soud přece v žádném svém rozhodnutí nehovořil o podobě, resp. způsobu restituce, toliko konstatoval neprávní stav, aniž určil k jeho nápravě jakoukoli lhůtu.
Osobně nejsem proti restituci církevního majetku, pokud je skutečnou restitucí, což způsob plynoucí ze zmíněného zákona v žádném případě není. To je ona druhá lež. Nemůže být restitucí stav, kdy jsou „odškodňovány“ církve, které nemohly v rozhodném období utrpět majetkovou újmu, neboť jednoduše neexistovaly. Nemůže být restitucí stav, který smysl restitucí sám popírá. Restituce je přece navrácení do původního stavu, v majetkovém slova smyslu pak navrácení neoprávněně odebraného majetku původnímu majiteli. Restitucí tedy nejsou žádné paušální finanční náhrady. Jen v případě, kdy by odebraný majetek nebylo možno vrátit, má být vyplacena reparace v jeho hodnotě. Z této filozofie ostatně vycházely i všechny tzv. restituční předpisy přijaté v devadesátých letech.
Za zvláště perverzní považuji stav, kdy stát vyplácí církvím každoročně miliónové splátky na finančním vypořádání a navíc platí duchovní. Proč, proboha? Jsou to snad zaměstnanci státu? Přispívá stát na platy také někomu jinému?
Třetí lží je onen deklarovaný způsob, jak z problému ven. Žádný totiž není, shodneme-li se na názoru, že ctíme právní stát. Byl bych první, kdo by hlasoval v referendu pro změnu přijatých pravidel. Srovnám-li ubohé platy učitelů, kteří se dennodenně „mordují“ s třiceti žáky ve třídách, s platy duchovních, kteří předčítají půl hodiny denně pěti babkám v kostele Bibli, není o čem přemýšlet. Jenže ouha, ono to nepůjde. Církve mají zákon, mají smlouvy. Mají tedy právní jistotu. A Ústavní soud se již mnohokrát přihlásil k tzv. legitimnímu očekávání, což je princip, který je právě vyjádřením právní jistoty. Každá osoba, tedy i  církev, pokud oprávněně dospěje k přesvědčení, že jí svědčí určité subjektivní nebo objektivní právo, má právo na to, aby její očekávání bylo také naplněno. Lapidárně řečeno – nelze měnit pravidla během hry.
Nedá se tedy nic dělat. Ač s tím hluboce nesouhlasíme, závazky plynoucí se zákona a ze smluv splnit musíme. Nesmíme ale zapomenout na ty, kdo tuhle patálii způsobili. Jmenný seznam poslanců ODS a TOP 09, kteří 8. 11. 2012 hlasovali pro tento zákon, si jistě každý dokáže najít. Řada z nich, zejména TOPáků dosud v  politice působí! K nim je zapotřebí přibrat ještě Václava Klause, který nevyužil prezidentského veta a zákon „jen“ nepodepsal. Všemi těmito autory „církevních restitucí“ hluboce pohrdám.