Sociální demokracie, neúspěch a knížecí rady

Ivan David
2. 12. 2013  psáno pro Novou Republiku

Článek „Začátek konce sociální demokracie“ od Lukáše Rázla (Deník referendum) obsahuje na začátku poněkud intuitivní pokus o analýzu volebního neúspěchu ČSSD, na konci, jak už to bývá, důrazná leč poněkud mlhavá doporučení.   


Shodl bych se s ním v konstatování, že hlavní problém je v programu, ale už ne v tom, co by měl obsahovat. Druhá –  a poslední myšlenka v níž se s Rázlem shodnu je předpoklad, že Michal Hašek by nebyl záchranou. Je typově podobný jako Bohuslav Sobotka- jeho politická kariéra nenavazuje na úspěšnou profesionální kariéru, ale je postavena na poskytování a získávání osobních výhod z politického spojennectví. Také v jeho případě bychom marně hledali nějaký program mimo meze mírného pokroku v rámci neoliberální ideologie. Oba jsou typičtí budovatelé vlastní kariéry. Skutečnost, že úspěch ve vnitrostranickém boji není kvalifikací v boji o voliče, je snad každému zřejmá.

S kým nejít
Lukáš Rázl se v analýze dopouští řady tvrzení, která se patrně opírají spíše o jeho dojmy než o poznání reality. Tvrdí, že za 135 let od vzniku ČSSD „celá společnost značně zbohatla“. To je jistě pravda, jenže pro pocit spokojenosti nestačí, že si mohu každý rok koupit boty, když praděda chodil v dřevácích. Důležitá je také dynamika vývoje. Měl by si povšimnout přinejmenším stagnace životní úrovně a rychle rostoucí vrstvy oficiálně chudých, armády nezaměstnaných  a narůstajícího počtu vyloučených lokalit. Jistě se s paní místopředsedkyní Alenou Gajdůškovou může zaklínat tím, že ČSSD není stranou pro bezdomovce. Je (má být) stranou pro dolních deset miliónů, což je číslo stále ještě přesahující dosažený počet bezdomovců. Podle Rázla jsou v ČR sociální rozdíly „mezi chudými a bohatými“ jedny z nejmenších na světě“. To je ovšem kouzlo statistické interpretace dat. Říká velmi málo o životní úrovni a jejím růstu nebo poklesu. Podle Rázla „většina národa má práci, vlastní bydlení a něco naspořeno“. To už je dosti žertovný argument. Neříká nic o práci, bydlení ani výši úspor. Tuto charakteristiku splňuje i pracovník s platem 6500,- měsíčně, který bydlí v polorozpadlém domku po rodičích protože si nemůže dovolit nájemní byt a má ušetřeno 5000.- Kč. Rázl soudí, že „většina českého národa se stala střední třídou“ a hned dodává jako doklad intrapersonální rozpornosti, že „někdy je to jen iluze“. Je to tak nebo není? Záleží na definici. O blahobytu to nic neříká. Většinou je střední třída definována jako relativní příjmová kategorie. V některých zemích je to ještě větší bída než v ČR. Rázl kategoricky tvrdí, že bez ohledu na příjem, ti kteří se za příslušníky střední třídy pokládají, také jako „střední třída volí“ a proto nevolí ČSSD. 

Jediná přijatelná ideologie
Dále soudí, že „ideologie dnes zajímají jen blázny nebo fajnšmekry“ a „většina lidí touží výlučně po prosperitě“. Zjevně se domnívá, že si ty dva zájmy odporují. Naopak. Všechny ideologie nabízejí prosperitu aniž by nutně tvrdily, že jsou ideologiemi pro fajnšmekry. Jiná je pak otázka, kdo prosperity skutečně dosáhne. Všechny strany a hnutí nutně nabízejí prosperitu a nemusí jít jen o peníze a výlučně voličovu peněženku. Ideologiemi nemusí být jen „oficiálně“ uznané „ismy“. Může jít i o neoliberalismus v praxi prosazovaný pravicovými stranami, aniž by se k němu poctivě hlásily. Podle Rázla jsou „úspěch a „prosperita“ pro socany sprosté slovo“. Připustme, že „socan“ má být člen ČSSD a že bych o tom za dvacet let členství mohl něco vědět. Ne, ne, úspěchu a prosperity se nikdo neštítí. Samozřejmě k arogantním zbohatlíkům včetně povýšených spratků, které zplodili, se ČSSD hlásit nechce. Jako dlouholetý člen ÚVV ČSSD jsem nepostřehl, že „politickým cílem je dvojdomek s komunisty po slučovacím sjezdu s KSČM“, jak tvrdí Rázl. Ten také o členech ČSSD soudí, že „chtějí socialismus a spolu s Marxem se mýlí“. Socialismus ovšem bývá definován různě, pro mnohé je děsivá i Skandinávie, zatímco kapitalismus v Bangladéši je pro ně příkladným systémem. Diskuze o Marxovi asi není hlavní spor voleb. Rázl soudí, že ČSSD by si neměla všímat nízkopříjmových občanů. Radikální levicová politika odrazuje podle Rázla středně příjmové občany. Nevím, co rozumí radikálně levicovou politikou. Představa, kterou má on, by možná odrazovala i mě. Socialismus Rázl ztotožňuje s příjmovou rovností. To by podle něj střední třída odmítla. 

Rázlův elixír přitažlivosti
Tvrdí: „Naštěstí lidé nejsou hloupí: hesel o ničem, stejně jako těch, kteří je vykřikují po náměstích, si dávno nevšímají. I proto skoro polovina lidí volila populisty a antisystémové strany.“ Podle Rázla je tedy volba populistů a antisystémových stran projevem chytrosti. S despektem píše o „technolozích moci“, ale sám naznačuje, jaká technologie je ta správná- když už odmítá „ideologie“. Jak vypadá Rázlova technologie k získání „střední třídy“?  „Půjčit si od pravice pozitivní vztah k úspěchu a prosperitě.“ Jak má vypadat jeho elixír politické přitažlivosti? „Úspěch, prosperita, přímá demokracie, spravedlnost, sociální stát.“ Nevím, jaká neprázdná hesla by zvolil v soutěži s populistou Babišem. Úspěch a prosperita „střední třídy“, která se pomalu propadá do bídy? Přímá demokracie pro lepší mediální zvládnutí mas? Pro iluzi spoluvlády? Spravedlivá nerovnost příležitostí? Nabídnout dnes již téměř zmizelý sociální stát? Jak na to – samozřejmě bez zvyšování daní, které by omezily „úspěch a prosperitu“?
Není to poprvé, takže mě už nepřekvapuje, co všechno se může zrodit v hlavě absolventa studia politologie – dokonce na FF UK v Praze….