Povánoční zamyšlení: Věřím, tedy jsem

Tzv. eurolevice, která láme kopí za stále hlubší “evropskou” integraci a zároveň chce zachraňovat nebo obnovovat sociální stát, buď nečte smlouvy, nevnímá realitu a nebo voliče vědomně klame.

MUDr. Ivan David, CSc.
MUDr. Ivan David, CSc.

Ivan David
27. 12. 2013 psáno pro Novou republiku
Skeptická modlitba: Bože milý, jsi-li, chraň duši mou, mám-li jakou! K.H. Borovský

Nadpis vůbec nemíním ironicky, ačkoli jsem spoluzakladatelem a byl jsem i prvním předsedou Českého klubu skeptiků Sisyfos. Můj zájem o tuto organizaci později ochladl, neboť se mi jevila jako málo skeptická. Člověk si má udržovat skeptický nadhled a vždy zkoumat, zda existuje dost „věrohodných“ argumentů pro přijetí nějakého tvrzení, nějaké interpretace jevu, atd. Ovšem žít bez víry dobře nelze, prostě proto, že je nutné se někdy rozhodovat. K tomu je třeba porovnávat možnosti a ty vyplývají z hodnocení informací. Jestliže žádnou informaci nepřijmu jako důvěryhodnou (nevěřím jí), mohu se rozhodovat pouze nahodile. Není rozhodující na jaké hladině statistické významnosti je vztah dvou veličin nebo dvou měření, důležité je, jestli uvěříme v existenci onoho vztahu a dál, jestli přijmeme jeho nějakou konkrétní interpretaci. Podobně se k problému vyjádřil i Masaryk v Čapkových „Hovorech s TGM“. Víra je nutná, jistá míra skepse je užitečná. Neboť bez skepse by bylo nutné věřit všemu včetně protikladných tvrzení… K optimálnímu rozhodnutí by tak bylo možné dospět jen nahodile…

Bojovní křesťané proti bojovnému ateismu
Během vánočních svátků nám byla křesťanskými věřícími do omrzení vnucována teze, že věřit v jednoho a samozřejmě toho jediného správného boha je požehnání a navíc, kdo věří je automaticky lepší člověk, protože přijal správnou víru a odmítl nejen víry jiné, ale především „nevíru“- ateizmus. Varování jsme byli především před ateizmem bojovně křesťanskou víru odmítajícím a dokonce proti ní argumentujícím. Byla nám jako jediná přijatelná možnost nabízena křesťanská víra ateizmus bojovně odmítající a proti němu argumentující, byť by nebyl bojovný. A někteří nevěřící se přičinlivě chopili příležitosti tvrdit, že křesťanským věřícím závidí, že se jim dostalo onoho požehnání, že věří. Někteří jistě věří, že po gigantickém daru církvím bude „víra“ výhodnější. V tom se určitě nemýlí.

Jsem také věřící
Nevěřím jen svým smyslům, kvalitní vědecké práci a všemu, co si lze celkem snadno ověřit, věřím že činím dobře, když přijímám jisté zásady a priority. Nejsou tak prefabrikované jak je tomu nutně u věřících jimž je nabízen k přijetí celý balík tvrzení. Přesto nemůže myšlení a přesvědčení unifikovat už proto, že jak vtipně napsal K.H. Borovský: „Vše co v bibli stojí, mívá smysl, dvojí, trojí…“ Věřící může být vzdělaný intelektuál a „ateista“ prostoduchý hlupák, jakož i naopak. To co je nutné uhájit je právo každého na „jeho víru“, ať je individuální ateistická, organizovaně ateistická nebo náboženská. Žádná víra nesmí mít žádnou přednost před jinými.
Jestliže bylo období Vánoc mnohými médii chápáno jako příležitost ke křesťanské propagandistické ofenzívě, bude to naopak mnohými občany chápáno jako útok na jejich právo věřit nekřesťansky nábožensky nebo ateisticky. Představa, že kardinál Duka, tím že je mediálně všudypřítomný, zpopularizuje „církevní dar“, je zřejmě chybná. Popularita církví bude tím menší, čím zpupněji a arogantněji se budou její představitelé chovat. Samozřejmě, že mnoho lidí půjde lačně za penězi a vlivem a budou vstupovat do církví právě tak, jako vstupovali po roce 1948 do KSČ. Je to projev hamižnosti, s vírou to ani tenkrát ani teď nemá nic společného.