Občanská společnost podle Jana Kellera

Zbyněk Fiala
7. 11. 2013

Čím to je, že moderní liberální levice hovoří jazykem, který je k nerozeznání od jazyka neoliberálů? Vystupuje proti silnému státu, stranám, organizovanosti, hájí svobody autonomního individua – a ve volbách hlasuje sama proti sobě. Zabývala se tím kritická analýza občanské společnosti a sociálních hnutí od sociologa Jana Kellera, která byla jedním z vrcholů pražské konference o revoluci a transformaci. Na ohlédnutí za čtvrtstoletím od roku 1989 se sešla významná česká a slovenská vědecká pracoviště.
Jako na zavolanou přišla krátce po volbách konference Sociální změny: revoluce a transformace.Úvahy o revoluci nabízejí naději těm nejnaštvanějším, byť původním podnětem bylo ohlédnutí za čtvrtstoletím od revolučních změn ve střední a východní Evropě. Ti ostatní mohli využít setkání levicových intelektuálů předních českých a slovenských vědeckých pracovišť k analýze současného průšvihu.Ke konferenci se ještě vrátím, teď se budu věnovat jen vystoupení profesora sociologie Ostravské univerzity Jana Kellera (a čerstvého držitele státního vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti vědy), který se zabýval kritikou nových sociálních hnutí, či spíše jejich bezmocného dědictví. Je to patrné třeba i na osudech ProAltu, který měl nabídnout společenskou alternativu (s aktivní Kellerovou pomocí), ale nakonec se rozhádal a rozpadl.

Napřed malé opáčko

Tady bych měl vypsat, co jsou nová sociální hnutí, ale sáhnu po encyklopedické pasáži z diplomky Kritická teorie sociálních hnutí od Jiřího Navrátila na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.Připomíná, že jejich vzestup byl v rozvinutých průmyslových společnostech spojen s mobilizacemi studentských hnutí v 60. letech 20. století a postupně se mezi ně prosadila také mírová (a protijaderná), ekologická, feministická hnutí, dále hnutí na ochranu lidských práv, protirasistická hnutí, a také hnutí za práva homosexuálů a etnických (případně kulturních či náboženských skupi), za práva starších lidí (tzv. grey power movement) či tzv. antipsychiatrická hnutí.Tato nová hnutí považovala za nejdůležitější opuštění standardních politických ideologií, které se vyznačují totalizujícím viděním světa – ať už šlo o nacionalismus, socialismus, konzervativizmus nebo liberalismus. Profilují se jako ideově pluralitní a do popředí se dostávají především individuální svoboda, humanitní a univerzalistické principy.

Profesor Jan Keller se tématu sociálních hnutí a dědictví 70. let řadu let systematicky věnuje a píše o něm s oblibou i ve svých publicistických textech, například před letošními prezidentskými volbami pod titulem Mladí konzervativci a staří chaoti.Tam jsem si přečetl, že nová sociální hnutí vzešla z kulturních změn 60. let minulého století a byla vzpourou proti blokovému rozdělení světa, třídním bariérám, ideologickému oblbování a zkostnatělým politickým institucím. Po porážce revolučního roku 1968 ve Francii, USA a dalších zemích světa (jen u nás ji přinesly tanky) na posledních ideových barikádách zbyli jen studenti, protože nastupující hospodářský růst uspal hlavního revolučního hybatele, dělnickou třídu.

„Dělníci si koupili automobil a začali jezdit na dovolenou. Stačilo to k tomu, aby je přešla revolučnost,“ charakterizuje to názornou zkratkou Keller.

Ze studentů se pak stali vzdělaní příslušníci střední třídy se zajištěnou budoucností, ale to jim nestačilo. Chtěli se osvobodit z útlaku zkostnatělého systému, a když to nešlo v rámci společenské změny, tak alespoň individuálně, uvnitř sebe sama, vlastním zdokonalováním a osvobozováním, hledáním alternativní životní zkušenosti. „Na rozdíl od minulých revolucionářů nepovažovali za hlavního nepřítele kapitalismus, nýbrž systém. Všechno organizované a hierarchicky uspořádané se pro ně stalo synonymem disciplinizace, útlaku a potlačování růzností,“ píše v Salonu Keller.

Šlápli na hrábě

A teď už k aktuálnímu Kellerovu výkladu na konferenci:

Nová sociální hnutí, se kterými byla zpočátku spojena velká očekávání, nakonec přinesla problematické výsledky. Místo sjednocení levice přišlo její roztříštění. Argumenty proti státu usnadnily nástup neoliberální politiky. Konzervativní vlády, které to vyneslo k moci, učinily systém ještě zkostnatělejším.

Jak to vzniklo?

Když v 70. letech zavládla iluze, že velké sociální konflikty jsou na ústupu a čekají nás už jen kulturní konflikty, mladí příslušníci střední třídy chtěli revolucionizovat aspoň sami sebe, své nitro. A touto cestou pak měli osvobodit všechny ostatní z područí rodiny, státu a dalších zkostnatělých institucí.
Tenkrát ještě naposled existoval systém integrované modernity (protiklad postmoderního rozpadu), ale integrita tomuto hnutí vadila, chtělo autonomii. Výsledkem byla paralýza levice. Ale zdálo se, že tradiční levice ani není potřeba. Dělníci po roce 1968 definitivně přijali reformismus. Od nich už se nedalo nic čekat. Zbyli jako poslední, kdo se ještě chtěl zapojit do toho integrovaného systému.
A tak reakcí levice na neúspěch roku 1968 v Paříži a v Praze bylo zklamání a odvrat od politiky ke kultuře. Tato levice zavrhuje politiku a přiklání se k moralizování proti silám zla – těmi je totalita, stát, jakákoliv koordinovaná akce. „Chce se bouřit – ale musí si dávat pozor, aby nevyhrála, protože to by znamenalo získat moc a zákonitě se nakazit totalitou…“ baví se na účet těchto úvah Keller.
S dělníky už tato levice nepočítala, byli mimo hru. Očekávali, že hospodářský růst je dál sociálně pozvedne, jako se to dělo v 60. letech, ale to ještě netušili, že od 70. let začnou o své příjmy přicházet. Ideálem nové levice byli osamělí vyděděnci, lidé bez domova, ti, kteří žili dobrovolně bez práce. „Dávali tak záruku, že nebudou základem nějaké nové totality…“ pokračuje Keller v ironickém tónu.
Svobodu představovala nespoutaná subjektivita. Občanská práva byla vnímána jako nezávislost na vnější moci. Sociální zabezpečení bylo na opačném pólu, protože bylo vnímáno jako forma kontroly, závislosti, ztráty autonomie. Liberální levice tak usilovala o rozklad systému sociální ochrany a levicových politických stran, aniž by lidem práce zajistila jinou oporu, jinou obranu před ztrátou zaměstnání.
Následuje zákonitý rozklad levice, neboť svým postupem vytvořila ideální podmínky pro nástup pravičáckých neoliberálů. Neoliberálové přejímají hesla o minimálním státu a s nadšením ničí sociální stát jako nepřítele autonomnosti a svobody. Odmítají všechny organizované akce (a s nimi i moc solidarity). Souhlasí s tím, že kategorie dobra a zla zcela vytlačily rozdělení světa na levici a pravici.

Občanská společnost

Občanská společnost, druhé velké téma, je podle Kellera mlhavý pojem. Zpočátku šlo o společnost drobných vlastníků a příslušníků svobodných povolání, kteří vystupovali na obranu drobného vlastnictví a proti státu, považovanému za obhájce privilegovaných vrstev. Karel Marx psal o občanské společnosti vlastníků, kteří ve vzájemném soupeření hájí své právo na zištnost. Jsou otroky honby za výdělkem. Alexis de Tocqueville (Demokracie v Americe) viděl občanskou společnost spíše pozitivně a spatřoval v ní oporu pro majetkové zájmy početných drobných vlastníků, o které se opírá demokracie, což je systém nepochybně lepší než samovláda nepočetné, ale mocné a zkušené aristokracie.
Dnes jsme svědky parodie na občanskou společnost. Tvoří ji vysokoškolsky vzdělaní lidé, spíše mladší, středního věku. Občanská hnutí jsou nejčastěji středové orientace. Vystupují proti politickému čachrování. O majetek jim nejde. Jenže často jsou zaměstnanci v neziskovém sektoru, kde nejsou schopni se financovat sami, a tak 90 procent aktivit věnují shánění peněz.
Občanská společnost byla kdysi obranou určité vrstvy emancipovaných občanů proti silnému panovníkovi. V éře globalizace však odpor proti státu znamená oslabování poslední linie obrany občanů. Čím je stát slabší, tím více se vystavujeme přímému tlaku nadnárodních korporací. Podobně je to s politickými stranami, na které sociální liberálové pohlížejí jako na zombie – mrtvé, kteří stále nemohou umřít. Leví liberálové se stali odpůrci sociální demokracie a socialistů. A tak, když to shrneme, moderní liberální levice hovoří jazykem, který je k nerozeznání od jazyka neoliberálů.
Je to dědictví generace ze 70. let, která celá prožila masový vzestup životní úrovně a věřila v život bez existenčních starostí. Generaci, která nastupuje nyní, hrozí naopak masový sestup – a přitom je vystavena mentalitě 70. let, uzavírá Keller.
vaševěc.cz